Reportáž: Kyrgyzstán je místem s nedotčenou přírodou

Let´s GO!

,,Tak letos Kyrgyzstán, ok?“,,Mmmm, no tak jo.“ Ještě dost dlouhou dobu po koupi letenky jsem vzhledem k okolnostem, povinnostem, radostem moc nepřemýšlela nad tím, co mě čeká. Naštěstí. Nervózní jsem byla až týden před odletem. Doma se mi hromadily věci jako mačky, cepín, ledovcové brýle a podobné věci. Prvně v životě. Můj raneček, který jsem s sebou měla vláčet celých 14 dní, vážil bez jídla 18 kg. Uf.

29.6. ve 13 hodin jsme se sešli na letišti. Let byl příjemný 2 + 4 hodiny letu s přestupem v Istambulu. Časový posun v Kyrgystánu je +4 hodiny. Dorazili jsme ve 4 hodiny ráno místního času. Čekal nás domluvený mikrobus (za 4000 Kč/5os./450 km), který nás měl odvést 450 km východně do města Karakol. Vědět, že nás místní taxikáři div neroztrhají, nic bychom nedomlouvali předem a domluvili taxi na místě o třetinu levněji.

Zprava dobrý, zleva stádo divokých koní!

Za první seznámení s Kyrgyzstánem považuji, když náš mikrobus prudce zabrzdil, vykoukla jsem z okénka, všude hory a my jsme pouštěli přes cestu stádo 20 divokých koní. Jeli jsme po prašných cestách, rozestavěné dálnici a po hlavních tazích, jež se kvalitou rovnaly našim silnicím III.třídy. Jak jsme pak mohli zjistit, doprava tam je kapitola sama pro sebe. Jezdí se na čtyřproudé silnici bez pruhů, předjíždí se stylem, že se předjížděné auto téměř vytlačí ze silnice a červená na semaforu znamená ´víc se rozhlédni´. Jezdí se vpravo, ale to vůbec neznamená, že řidiči mají nutně volant vlevo. Je umístěný tak 50 na 50. Záleží, odkud si auto zrovna dovezli.

Vzhůru do hor

Dorazili jsme do Karakolu. Města pod horami. Přespali jsme v jurtě (místní kulaté boudě) na paletách, přivítali se se splachovacím tureckým sociálním zařízením, dali poslední sprchu, dokoupili potřebné potraviny (oříšky, maso, sýry) a plynové bomby k vařiči a mohli vyrazit.

Do hor nás vezlo obří staré vojenské auto Zil. Projel i nemožné. Byla to poměrně zábava. Z původních 1700 m.n.m. jsme se nechali odvést do 2400 m.n.m. V 1700 m.n.m. je příroda vyprahlá. Přirovnala bych jí k letnímu Chorvatsku. S přibývajícími metry začíná být zajímavější a krásnější. Ve 2400 m.n.m. jsou lesy a panenská neporušená příroda. Řekla bych, jak v Krkonoších, ale hezčí. Směle, plni očekávání a energie jsme vyrazili do kopce. První den jsme vystoupali na krásnou louku u potoka, kde se pásly koně a krávy. 2800 m.n.m. jsme jako aklimatizační výšku na spaní ohodnotili jako vhodnou. Ohýnek, hygiena, spánek. Nikde nikdo, jen šum potoka. Zde už jsme následujících cca sedm dní žili svým životem bez signálu a okolních informací.

Nebudu si hrát na hrdinku. První i druhou noc jsem toho moc nenaspala. První z vědomí, že jsem kdesi v Kyrgyzstánu, nevím, co mě čeká, lehce se toho bojím a bude to trvat minimálně ještě 10 dní. Druhou z toho, že už tuším, co mě čeká, a nejsem si jistá, zda to zvládnu. Viděla jsem mapu – vrstevnice a ledovce. Ve spojení s bolestí hlavy z výšky v 3500 m.n.m. na spaní a zimnicí mi nebylo nic moc.

Kyrgyzstan

Zdroj: Michal Černohorský

Probudili do krásného rána ve 3500 m.n.m. Bolest hlavy byla pryč a my tak mohli vyrazit do sedla Archa Tër Pass 3993 m.n.m. Tráva pomalu přešla v kamení. Kleče jsme pod sebou nechali už předchozí den. Po živých kamenech a suťovišti jsme dolezli do sedla. Byl to skvělý pocit. Endorfiny, sluníčko, ledovec na dosah ruky, sušenka, ticho. Po krátké pauze jsme se vydali dolů do doliny Dzheti Ogyuz 2600 mnm. Kluci měli v plánu výstup na Pik Karakol 5281 m.n.m. Místní jim to však rozmlouvali, nevěděli, kudy přesně vede cesta, hory byly zahalené do mlhy, a co 5 minut v tom údolí pršelo. Tento plán tedy nevyšel. V dolině pod Karakolem jsme pobyli den. Já vypotila únavovou teplotku a kluci mohli nalehko vyběhnout, co nejblíže pod Karakol v mlze.

Svěží 3°C na spaní

Vzhledem ke zmařenému cíli bylo dalším plánem přejít ledovcové sedlo. Ty mačky se zkrátka obují a cepín se použije! Vyškrábali jsme se nad kleče na louky s kamením pod sedlo Archali Tër do 3400 m.n.m. Cesta vedla podél potoka mezi krávami a koňmi. Ty tam jsou všude. Jsou krásní, nasvalení, mají pěknou srst a zdravá kopyta. Nádhera. Rozdělali jsme stany. Nad námi výhled na ledovec, pod námi malebné údolí. Oblékla jsem oteplováky, zahřáli jsme se teplou večeří, slivovicí a šli na kutě. Ta noc bylo poměrně krutá. Lehce kolem nuly. Ráno byl omrzlý stan a nešla mi vytlačit pasta na zuby z tuby, jaká byla zima. Ovšem ten pohled na měsícem osvícený ledovec a hvězdičky všude kolem tu zimu smáznul. Ráno budíček v 6:30. Probudila jsem se odhodlaná zdolat s mačkami na nohou, cepínem v ruce a 20 kg na zádech ledovec. Příslibem tomu bylo spaní v dolině. V 7 ráno jsme vyrazili vzhůru po kamenech. Výška se nabírala rychle. Ovšem, stálo to dost sil. Došli jsme k ledovci. Stáli jsme pod ním a koukali vstříc. Najednou kluci znejistěli, že není úplně čitelné, kudy vede cesta. Já svým laickým okem jsem viděla několik trhlin a o sklonu tu raději psát ani nebudu. Vzhledem k dalším okolnostem jsme se rozhodli se rozdělit. My dva to vezmeme přes město do další doliny národního parku a kluci ať si blbnou, jak chtěj. Plánem bylo sejít se ve středu v národním parku (bylo pondělí).

Kyrgyzstan

Zdroj: Michal Černohorský

Ledovcové sedlo

Ve středu jsme se dozvěděli, že jsme se my dva rozhodli správně. Kluci toho dne v pondělí do 9 do večera hledali cestu a nenašli jí. Co 10 cm ťukali cepínem, zda se to s nimi neutrhne. Pod nohami měli namixovaný sníh. Rozhodli se to následující den otočit a sejít dolů tou samou dolinou co my. Myslím, že byli spokojení, protože spali na sněhu a tu noc přecházela studená fronta. Vzali to rovnoběžně s ledovcovým sedlem přes sedlo Telleti Pass do NP. Šťastně jsme se s nimi ve středu shledali. Konečně vypadali i unavení.

Zdroj: Michal Černohorský

Co den, to zážitek

Vrátím se k naší cestě od ledovce. Bylo pravidlem, co den to zážitek. Scházeli jsme dolů po pohyblivých kamenech, když začalo sněžit a lítaly hromy. Obvykle mám bouřky ráda, ale s cepínem a mačkami na zádech jsem si nepřipadala úplně bezpečně. Nakonec z toho všeho byla krásná procházka. Z 3300 m.n.m. do 3800 m.n.m. pod sedlo Archaliter a přes kameny, louky, kleče a lesy do doliny Dzheti Ogyuz 2600 m.n.m. Konečně jsem pořádně stíhala všímat si přírody všude kolem. Pro Kyrgyzstán je typická pohlednice s loukami, krávami, koňmi, kytičkami a v dálce ledovec. Tu noc jsme skutečně usínali v dolině u potoka za cinkotu zvonečků krav. Konečně jsem se dobře vyspala. Následující den jsme se vydali dolů. Ušli jsme asi 5 hodin cesty, když jsme s bouřkou v zádech narazili na jurtu, kde jsme si domluvili odvoz (30 km, 2 lidé, 300 Kč). Paní nám nabídla oběd a usadila nás do jurty. Přisedl si k nám jeden pán a my jsme měli konečně možnost je alespoň trochu poznat. Pro představu… Za všechno může NATO a Amerika. Dřív, za SSSR bylo líp. V 1991 proběhla jakási změna (ze SSSR se stalo Společenství nezávislých států). Nejsem si jistá, zda si myslí, že k lepšímu. Ptali se nás, kolik nám je a zda jsme s tady kamarádem svoji. Když jsme řekli, že jsme pouze přátelé, moc se na to netvářili. Nechápali to. To se tam moc nenosí. Dostali jsme královský oběd – brambory, cibule, vařená mrkev, hovězí, pečivo. Když si na to vzpomenu, doteď vím, jakou to mělo chuť. Týden na bramborových, krupicových, ovesných kaších a čínských polévkách udělá své.

Zdroj: Michal Černohorský

Sprcha, dorty, pivo, signál

Dojeli jsme do Karakolu. Civilizace, sprcha, signál, normální jídlo, dorty, pivo, ovoce. Přespali jsme v jurtě (150 kč/os. se snídaní) a vyrazili zpět do hor. Vezl nás milý taxikář. Hned se ptal, jestli víme o té tragédii, že Německo porazilo Brazílii 7:1 (léto 2014). Uměl v rámci možností anglicky. Znal Jana Žižku, Jana Huse a četl Haškova Švejka. Za bývalého režimu stihl vystudovat a měl dobrou práci. Teď dělá taxikáře a za všechno může NATO a Amerika. To jsme slýchali celkem často. Kouřil jednu za druhou. Říkal: ,,Kdo nekuri a nepije, do roka a do dne zomre.“ Cigarety stojí asi třetinu, co u nás. Pro představu Davidoff 25 Kč, ale nejsem si jistá kvalitou filtrů. Ptal se, kolik nám je a otipoval nás na sestru a bratra, tak jsme ho při tom nechali.

Ocitli jsme se zpátky v horách. Národním parkem jsme došli až na místo našeho šťastného shledání s klukama. Přespali jsme mezi krávami a koňmi. Čekal náš poslední výstup, už jen na lehko bez bagáže, k jezeru Ala-kul. Z 2500 m.n.m. do 3500 m.n.m. Výstup bolel, už jsem neměla síly, ale kluci mě tam dotáhli, za což jim děkuju. Viděli jsme azurové jezero pod ledovcem v suťovišti a kamenech. Krása nesmírná.

Ala Kul v Kyrgyzstánu

Zdroj: Michal Černohorský

Civilizace

Následující den jsme se dopravili do Karakolu. Ceny jídla jsou v Karakolu poloviční jak u nás, takže logicky následovala královská hostina. V restauracích, kde by v ČR byly 2 servírky, jich měli hned 10. Asi uměle vytvořená pracovní místa. Jelikož bylo horko, vymysleli jsme, že popojedeme k Issy-kul. Jednomu z největších jezer světa. Je slané. Rusové k němu jezdí podobně, jako my do Chorvatska. Čím víc západněji (blíž k hlavnímu městu), jsme byli, tím bylo dráž. Vykoupat se ve slané vodě s výhledem na hory nebylo úplně špatné.

Váha za 1,5 Kč a Lenin.

Nakonec jsme dorazili do hlavního města Bishkek. Bydleli jsme u jednoho mého známého. Pořádná sprcha - to je věc! Stavili jsme se na místním trhu, nakoupili tunu oříšků a koření. Prochodili památky. Desetimetrová socha Lenina naproti parlamentu tak nějak napoví, jak město přibližně vypadá. Všude bylo nesčetně soch a byst různých, nám neznámých, velikánů. Jeden držel v ruce kytaru. Moc dobře jsme ale poznali, že kytara byl původně samopal. Ulice byly pravidelné. Co jde ovšem mimo moje chápání je uspořádání obchodů a služeb ve městě. U nás máme například směnárny různě po městě. Oni ne. Oni mají ulici se směnárnami, ulici s ovocem, ulici s potravinami atd. Zaujala služba možnosti zvážit se za 1,5 Kč. Babičku s osobní váhou jsme potkali tak 5x. Tak jako všechna hlavní města, i Bihskek neodrážel realitu země. Jsem zvědavá, jak bude Kyrgyzstan vypadat za 15 let.

Kyrgyzstán

Zdroj: Michal Černohorský