Poprvé to bolí aneb jak jsme se absolvovali náš první survival

Probuzení

Bylo půl třetí ráno a nám proběhlo hlavou, že v kempu se probouzí 280 lidí, kteří nemůžou být normální. Organizátoři nás budí playlistem evidentně poctivě vybraných písniček – Eye of the tiger (Rocky Balboa), Je ráno, Anno! apod.

Start

Ve 2:58 už jsme stáli jen na lehko s čelovkou na startu a přesně ve tři hodiny závod odstartoval první povinnou disciplínou - 5km crossem. Nejprve jsme vyběhli na Karlštejn, pak bahnem nad Karlštejn a pak pomalu bahnitými cestičkami dolů do depa. Takhle na úvod .. skvělé!

Treková část

V depu jsme si vzali potřebné věci na trekovou část a poklusem vyrazili nekontrolovaně hledat pěší kontroly, které byly rozmístěny různě po okolí. Po rovince a z kopce během, do kopce krokem. Sparring byl gentleman, tempo nechal udávat mě. Tahle část měla svou atmosféru. Čtyři hodiny ráno, všude tma, přesto bylo vidět široko do kraje a tu a tam pár čelovek.

Ono se to zdá jako motání se po lese, ale vše jsme měli pečlivě pod dohledem. Po zahájení trekové části jsme našli první kontrolu. Pak jsme se rozhodovali, zda poběžíme pro další za 40b., která je po trase ostatních kontrol nebo pro tu za 80 b., která byla dál a mimo. Samozřejmě jsme se jednoznačně rozhodli pro tu za 80 b. Přestože byla ´detailně´ popsaná „západní úpatí lomu“, nenašli jsme jí. Běželi-šli jsme tedy dál, pro další kontrolu, kterou organizátoři z místa ,,vrchol“ CHKO přesunuli někam níž, jelikož k němu nevedla žádná rozumná cesta. To jsme si ale při večerním výkladu trasy nepoznamenali (padla tam nějaká suverénní věta typu „To si budeme pamatovat.“) Byli jsme tedy na vrcholu, sráz před námi, vlevo, vpravo. Údolí jsme měli jako na dlani. Všude to vonělo. Podobným stylem jsme nasbírali i další kontrolní body. Organizátoři nás protáhli tím nejhezčím, co v okolí bylo (jeskyně, lomy, vodopád).

Hledání kontrol v počáteční části EPO survivalu

Zdroj: Kateřina Kaňová

V rámci trekové části nás čekalo lezení, jeskyně a in-line. Dorazili jsme na Alkazar, kde se tyto disciplíny měly odehrát. Nemyslela jsem si, že polezu, nebyla jsem lezec, ale říkala jsem si, že to pořád vypadá bezpečněji jak ferrata na Triglav ve Slovinsku. A tak jsem poprvé vylezla svou první skálu. Odjistila jsem i Kubu a získali dalších 120 bodů na konto. Pak jsme si ještě našli další 3 kontroly v jeskyních, ujeli 10 km na in-linech a pokračovali dál v cestě.

Doklusli-došli jsme do depa a sedli do kánoí a plavili se pro další kontroly proti proudu Berounky. Nahoru i dolu, rychlost jsme měli přibližně stejnou. V rámci kánoí mě tu čekalo ještě slanění z mostu do lodi, kterou přesně pode mě vmanévroval Kuba. Naprosto profesionální akce - jak z filmu.

Biková část

Dopádlovat zpátky do depa, něco sníst, vzít kola a pokračovat na další bikovou etapu. Celkem jsme najeli přibližně 30 km. Nešlo o množství kilometrů, ale o terén. Povím vám, zábavička. Chvíli po asfaltu do kopce a pak už větší část po mokrých kamenech a opravdu velkém blátě. Pochopitelně z kopce do kopce. I krize se dostavila. Energy gel, pití, odlehčit a nějak jí skousnout. Dojeli jsme na další disciplínu bolskros, což je cross terénem nahoru po čtyřech, dolů po zadku. Nahoru - dolu – nahoru- dolu – nahoru – dolu – přeplavat zatopený lom (což bylo naprosto dokonalé) a zas nahoru-dolů … Následně na to jsme sedli na kola a jeli pomalu k cíli, abychom stihli dojet na čas. Do depa jsme měli dorazit 16:00 maximálně. Dorazili jsme 15:55. Unavení, šťastní a zfetovaní endorfiny. Pro mě to byl naprosto skvělý zážitek.

Zdroj: Kateřina Kaňová

PS. Při závodě to nebolí, na to není čas. Bolí to až následující den

Jarní a letní měsíce nabízejí spoustu podobných aktivit, tak směle do toho. Stojí to za to.