Jak jsem hledala sníh pro cestu na skialpech na Sněžku

Cože? Ono se už dá na pásech po hřebenech? No tak to musím taky. A ideálně hned!

Celý předminulý čtvrtek jsem strávila studováním webkamer, jakže to na kopcích vypadá se sněhem. Že bude svítit sluníčko, jsem věděla, ale zda je dost sněhu na skialpy a nezničím si lyže, jsem nevěděla. Nuže, nejvíc sněhu bude na hřebech .. a úplně nejvíc by ho přeci mělo být na Sněžce.

Trasu na páteční volný den jsem měla vymyšlenou celkem rychle. Auto nechám ve Velké Úpě, po sjezdovce to vyšlapu na Portášky, u nich odbočím směr Růžová hora, mezi klečí budu pokračovat na Sněžku. Tam si dám kafíčko – to se těším už teď. A kolem Luční boudy, Výrovky a Richterových bud to stočím zpět do Pece a do Úpy se projdu s lyžemi na batohu nebo chytnu bus. První letošní skialpy.

Ten večer jsem se na druhý den těšila, jak malé dítě. Budíka si dala na půl 7, ale samou nedočkavostí se probudila už o půl 6. Půl hodiny na to jsem už seděla v autě směr Krkonoše. Na hory jsem to měla autem hodinku, svítat mělo o půl 8. Lehce po sedmé jsem přijela pod sjezdovku do Úpy, kde to nevypadalo tak, jak bych si představovala. Nebyl sníh. Asi by to dřelo.

Vzpomněla jsem si, že jsme šli v létě na Sněžku Obřím dolem. Jela jsem tedy do Pece. Na mapy.cz jsem si znovu kontrolovala kudy se vydat, ale cesta kudy jsem chtěla původně jít je do května kvůli polomům zavřená. Nikde žádný sníh, jen ledovka na silnici. Přemýšlela jsem, co s těmi lyžemi v autě. Když půjdu bez nich, tak bude nahoře určitě spousta sněhu a mně bude líto, že jsem je nechala v autě. Nebyl tam nikdo, kdo by mi řekl, že je to blbost. Tak jsem lyže i boty připnula na batoh a vydala se z Pece po žluté a zelené, jež vede pod lanovkou na Sněžku, na Růžohorky. Sněhu bylo málo. Byl to ten přetátý firn. Po mokrých kamenech jsem stoupala vzhůru. Bylo kolem 8. hodiny a cestou jsem potkala akorát jednu paní se psem.

Snezka

Na Růžohorkách bylo sněhu dost, že jsem to konečně! mohla nazout. Svítilo sluníčko a já jsem byla intenzivně šťastná a spokojená sama se sebou. Došlapala jsem si až pod Sněžku, na kterou vedou schody (vy byste si to pamatovali?) a sněhu bylo tak málo, že koukaly ven. No nic, musela jsem to zase sundat a hodit na batoh.

Sněžka byla od sněhu vyfoukaná a skoro holá. Silně foukalo. Občas to se mnou zacloumalo, že jsem si říkala, že aspoň smát bych se tomu nemusela. Do Poštovny jsem vešla s pocitem, že na mě budou všichni hledět, jak ani neumím odhadnout podmínky a tahám lyže na báglu, abych si připadala jako horal. Na horách jsou všichni veselí, tak jsme se tam tomu společně zasmáli. Pořád jsem si říkala, že tyhle moje nápady (jestli si brát s sebou lyže, když nevím kolik sněhu mě čeká) začnu probírat s někým přízemním, aby mi to aspoň trochu zkoušel rozmluvit. Cesta ze Sněžky byla podobně vtipná jako nahoru.

Snezka

Fičelo, až jsem se i ráda chytila řetězů. Ale ten výhled směrem ke Studniční hoře! Ten byl. Tak jak byla Sněžka téměř holá, byly pláně kolem Luční hory zasněžené. A tam byla moje chvíle, na kterou jsem čekala od údolí. Nasadila jsem výbavu a šlápla do toho. Ještě po Polské straně jsem se vydala na Luční boudu. Honily se mraky, chvílemi jsme poslouchala vlastní dech, chvílemi muziku a bylo mi krásně po těle. Ač jsem společenský člověk, občas mě těší liduprázdno. Ohromné bílé pláně kolem a nikde nikdo.

Stříbrné návrší

Kolem Luční boudy jsem vyšlapala na vyhlídku nad Výrovkou. Tam jsem svlékla pásy a pustila to dolů kolem Výrovky a Richterových bud do Pece. Vyvětrat si hlavu a užít si sněhu a sluníčka. Můj cíl dne jsem si splnila a příjemně unavená se vrátila domů. České hory jsou krásné.