Na Dachstein v zimě i v létě aneb jak se vyhnout tisícům turistů a zažít trochu romantiky

Zimní D-vitamin varianta

K samotnému Dachsteinu se nejrychleji člověk dostane od Ramsau. Pokud jedete k lanovce Dachsteinsüdwandbahn autem projíždíte skrz bránu, kde si vezmete vjezdní lístek. V případě, že použijete lanovku (a při zpáteční cestě to prokážete kartičkou), vjezd neplatíte.

My jsme se na ledovec vypravili koncem března. Abychom předešli přeplněné lanovce, k dolní stanici jsme dorazili s plnou polní už v 7 hodin ráno. Samozřejmě, že otvírali až v 8 h a naše informace, že mají otevřeno časně z rána byla mylná.

Lanovkou jsme tedy vyjeli nahoru, naše pípáky (lavinové vyhledavače) nechali spárovat s kontrolním místem, nazuli skialpy, nandali pásy a směle vyrazili po Hallstätter Gletscher ke stěně Dachtseinu. Neměli jsme jištění ani mačky a tak jsme usoudili, že si dobytí vrcholu schováme na někdy jindy. Lehce mě to mrzelo.

Nahoře pod stěnou jsme pásy sundali, sjeli si ledovec a dál už jen jeli po houpavé svážnici směrem k Krippensteinu. Byla to nádhera. Krásné počasí. Ticho. Sníh. Kleče a skály. Intenzivní pocit štěstí.

Po deseti kilometrech jsme se dohoupali na polívku. Poseděli, nachytali trošku té červené barvy a užívali si těch panoramat kolem. Po kafíčku (to se musí) jsme už jen sjeli po sjezdovce dolů k Talstation Dachstein Krippenstein-Seilbahn 609 m.n.m, kousek od Obertaun. Ok, sjeli .. sníh nám tál pod lyžemi a byl tak mokrý, že nás lyže se sebelepším namazáním brzdily.

Na poslední dolní čtvrtinu jsme lyže sundali, připnuli na batoh a dolů dorazili po svých. Už nešlo najít ani rozumný pruh se sněhem. Možná by to někoho mohlo rozohnit, ale nás to bavilo. Moc pěkný den to byl.

Zdroj: Kateřina Kaňová

My jsme si udělali pěkný den se skialpami, ale tu samou trasu lze podniknout jako pěší výlet. Snad jen s rozdílem, že lze sjezdovku vynechat a dolů se svést kabinkou. Je to tam opravdu nadherné. Doporučuji.

Letní romantická varianta

Protože dojít kousek pod cíl a nedostat se až na vrchol … to se zkrátka nedělá… to vám leži v hlavě. Celé jaro jsem se na Dachstein chtěla vrátit a pokořit vrchol. Jak to ale udělat a vyhnout se těm 3000 lidí, kteří se začátkem srpna chystali na Dachstein také? 3000? Jak by se tam dostalo 3000 lidí?

Jednoduše. Kabinkou. Je kyvadlová, má kapacitu 100 lidí, jezdí téměř neustále a toho srpnoveho dne byla do posledního místa zarezervovaná. Vymysleli jsme si tedy pro nás naprosto dokonalou variantu.

Na parkoviště k dolní stanici lanovky Dachsteinsüdwandbahn jsme dorazili v 17 h a vyrazili po ceste č. 615 vzhůru. Podle ukazatelů naše cesta měla trvat 6 hodin cesty, což nebyla zrovna přívětivá informace. Dojít k chalupe na ledovci v 23 h za tmy není úplně nejmoudřejší. Nicméně když jsme si na internetu zjišťovali naše možnosti, dost lidí psalo, že cesta trvala 3,5 až 4 hodiny. Riskli jsme to a opravdu na chalupu Dachsteinwartedorazili ve 20:30.

Nejprve jsme šli od parkoviště po šotolinové stezičce mezi klečemi a dobytkem. Postupně kleče ubývaly a kamení přibývalo. Bylo to poměrně ostře nahoru. Ale bylo to kouzelné. Ticho. Nikde nikdo. Sluníčko se chystalo k západu. Sem tam kolem nás proletěl pták.

Přes feraty Hunerscharten jsme vylezli k horní stanici lanovky - Hunerkogel. Od Hunerkogel jsme šli po Hallstätter Gletscherk Seethalerhütte 2740 m. n. m. (též Dachsteinwartehütte), kde jsme plánovali přespat.

Cesta od lanovky k chalupě byla urolbovaná. Druhý den jsme se dozvěděli proč. Ale o tom později. Nemohla jsme se té romantiky nabažit. Stále ticho, kolem bylo už jen růžove světlo, pod nohama nám křoupal sníh a chalupu jsme měli nadohled. Před spaním jsme si ještě zjistili, že správcem na chalupě je Nepálec a brzy ulehli.

V 5 hodin ráno jsme vyrazili ke stěně. Byla ještě tma, svítilo ješte pár hvězd, jen oranžový pruh dělil nebe od země. Vydali jsme se po feratě Schulteranstieg nahoru. Čistý vzduch, 8°C, pomalinku se rozednívalo a my lezli vzhůru.

Zdroj: Kateřina Kaňová

Když jsme byli kousek pod vrcholem, začalo vycházet sluníčko. Paprsky zalily všechnu tu krásu kolem. Růžová obloha se ve vteřině proměnila v modrou. Dolezli jsme na vrchol.

Nepopsatelný pocit. Celý svět nám patřil. Byli jsme tam jen my dva. Nikde nikdo, ticho, bezvětří, paprsky a endorfiny. Po půl hodině jsme si řekli, že bychom mohli možná dolů, než začnou proudit davy.

V 8 h jsme už seděli na zápraží chalupy a pili ranní kafíčko. Od 9 hodin skutečně začalo přicházet nesčetně lidi. A to jak na samotný vrchol po ferratách tak po té urolbovalné cestě od lanovky k chalupě. Někdo ve sportovním, někdo v temeř lodičkách.

My jsme však ten den už měli hotovo a spokojení vyrazili dolů. S ohledem na slunečné počasí jsme usoudili, že se nepotřebujeme na feratách pod horní stanicí lanovky přetahovat o cestu a sjeli jsme dolů lanovkou.

Miluju tyhle výlety. Pro tohle se zkratka žije.

Autor článku: Kateřina Kaňová

Zdroj: Kateřina Kaňová