Výstup na Mt. Blanc očima ženy

Začalo to již klasicky… v zimě na horách nad panákem Jägemeistera. „A co kdybys s námi jela v létě na Mont Blanc“ „ Fakt? Tyjo, to by mě lákalo.“ „No tak pojeď.“ „Tak jo“ … A bylo to. Bez většího rozmýšlení střemhlav na Blanc. Do posledního dne před odjezdem jsem nad tím ani nijak víc nepřemýšlela … což, bylo možná i lepší.

V pondělí večer začátkem července jsme vyrazili z Prahy vstříc novým zážitkům. Kolem poledne následujícího dne jsme dorazili jsme pod náš aklimatizační kopec Breithorn, jež měřil 4164 m.n.m.

Zdroj: Kateřina Kaňová

Krásnou krajinou jsme postupně nabírali výšku až do poloviny našeho kopce(cca 3400m.n.m.), kde jsme přespali. Resp. všichni ostatní spolunocležníci přespali. Já jsem zabrala na max. 20 min. Jinak jsem pečlivě kontrolovala a poslouchala, jak všichni ostatní spí. Bolest hlavy z nadmořské výšky mi víc spánku nedopřála.

S budíkem ve 4 hodiny byl však nepříjemný pocit z nadmořské výšky pryč a my jsme mohli nazout mačky, do ruky vzít cepín a směle vyrazit k samotnému vrcholu Breithorn do výšky 4164 m.n.m. Šli jsme navázáni na laně kvůli bezpečnosti vůči trhlinám v ledovci. Cestou jsme překračovali asi 10 trhlin. S pravidelným dechem jsme šlapali nahoru. Z počátku se šlo hezky. Bylo to něco nového. S přibývajícími metry však energie ubývala.

Posledních 50 m výškových a 200 m vzdálenostních jsme šli po úzkém hřebenu. Adrenalin pracoval na maximum. Nekoukat vpravo ani vlevo. Jít. Byl to hodně intenzivní zážitek. V 4164 m.n.m. jsme si plácli, udělali pár fotek a vyrazili na zpět. Cesta dolů byla nekonečná. Měla jsem tak dost času se opravdu zamyslet na tím, co nás v rámci našeho výletu čeká a že to asi nebude brnkačka.

Odměnou za výšlap nám byl spánek v penzionu s luxusní italskou snídaní a o nic méně dobrou večeří. Kdyby bylo na mně, zůstala bych tam. My ale popojeli do Francie do Chamoniax.

V původním plánu bylo nabrat výškové metry místním vláčkem. Ale jelikož nám ujel (klukům trvalo hrozně dlouho, než si u auta sbalili věci), šli jsme z cca 1600 m.n.m. po svých. V konečném efektu toho nelituji. Byla to pěkná trasa. Šlo se lesem, klečemi, loukami, pastvinami, po kamenech až na ledovec do našeho base campu Tete Rousse 3167 m.n.m. Na sněhu jsme si podle instrukcí rozložili stany, uvařili večeři a šli spát. Já jsem z toho všeho měla takový respekt, že jsem opět oka nezamhouřila. Vyspat se a vyrazit na vrchol umí každý. A jak všichni dobře ví, jen frajeři jedou nonstop.

Zdroj: Kateřina Kaňová

Uf. V 4:30 jsme vyrazili přes kuloár a ferraty z 3167 m.n.m. do 3835 m.n.m. na Gouter. Kuloár stojí za zmínku. Je to asi 40 m dlouhá úzká cesta, kde padají neřízeně kameny (podle toho, jak o několik metrů výš odtávají). Prý to je hodně o štěstí. My jsme ho měli. Nic nespadlo.

Ferraty nahoru by se vám líbily. Vylezli jsme na Gouter a zde jsem zcela vážně uvažovala o tom, že si tam sednu a počkám. Představa dalších 4 hodin k vrcholu a 6 hodin zpět do base campu mě děsila. Prý ať na to zapomenu. Pěkně pošlapu nahoru. Hm… se svou malou dušičkou jsem už neměla víc odvahy odporovat.

Od Gouteru k Mont Blancu to už není náročné technicky, ale na psychiku i fyzičku. Kousnout se a prostě jít. Od 4000 m.n.m. jsem dýchala jak na čtyřstovce a byla lehce v transu. Celou dobu nám svítilo sluníčko a bylo bezvětří. Po 7 hodinách šlapání vzhůru navázáni na laně, s mačkami na nohách, cepínem v ruce jsme se ocitli na samotném vrcholu Evropy.

Nepopsatelný pocit. Nikde jinde kolem vás není nic vyššího. Je vidět na všechny strany a vy máte pocit, že Vám to všechno patří. V hlavě máte pár myšlenek radosti a myslíte na ty, kteří jsou pro vás v životě důležití. Hlava vás už tolik nebolí, jen se lehce motáte. Bouchout šáňo, udělat pár fotek, abyste tomu vy sami věřili, že jste tam opravdu byli a dolůů a domů.

Za sebe můžu napsat, že takhle vyčerpaná jsem v životě ještě nikdy nebyla. Kdo mě zná, ví, že se jen tak nevzdávám a věci dotahuju do cíle. Ale tohle jsem chtěla asi 5x vzdát s tím, že na to nemám. Když člověk několik hodin jde, hlavou se mu honí různé myšlenky. Jedna z nich byla, že když člověk své tělo vyšle do těchto extrémů, uvědomí si, co je pro něj v životě opravdu důležité. Zážitku nelituji. Podobné zážitky člověka posunou vždy o krok vpřed.

Vůči přírodě, horám, sněhu a dalším elementům chovám pokoru a jsem si vědoma, že se ještě všichni máme co učit (i v tom, v čem jsme dobří). Nejen proto jsme Mt. Blanc absolvovali se člověkem, který má opravdu mnoho zkušeností a patřičné vzdělání.

Autor článku: Kateřina Kaňová

Zdroj: Kateřina Kaňová