Na hřebeny za Krkonošským sluníčkem

Stránky předpovědí počasí byly v uplynulém týdnu byly ve vyhledávači mými nejnavštěvovanějšími. Plánovali sluníčko, ale vysoká oblačnost toho rána ani inverzi nenaznačovala. Ovšem, jen co jsme dorazili na Horní Mísečky, kde nebylo vidět na krok, svitla mi naděje. Krásného dne dočkáme. To už známe, jak není vidět na krok, stačí se občas posunout nad mraky a hned je lépe. Nazuli jsme skialpy a vyrazili do kopce směr Vrbatova bouda.

Stříbrné návrší

Mraky začal vítr rozhánět přesně v moment, kdy se před námi objevila Vrbatovka. Tajil se nám dech. Tmavá mlha se začala rozjasňovat, světlo bylo žlutější než obvykle a byla jen otázka času, kdy se oblačnost rozestoupí. Chvíli se kolem nás mraky honily. Jak jsme stoupali, dostávali jsme se nad jejich úroveň. „Vystupovali z moře“ a bylo nám hezky po těle. Ten pocit, když toho ráno poprvé vidíte paprsky, je jak čistá radost malého dítěte.

Byl pracovní den a nahoře nikdo nebyl. Hory bez lidí dodají momentu silnější atmosféru. V závětří zavřené boudy jsme posnídali, u Mohyly Vrbaty a Hanče (1415 m.n.m.) udělali pár fotek. Btw. víte jak to tenkrát s Hančem a Vrbatou bylo?

Mohyla Hanče a Vrbaty

Vyrazili jsme dál po Krkonošské magistrále směrem Labská bouda. Proti nám jsme potkali rolbaře. Dál jsme tedy pokračovali po manšestru, byl jenom náš. Kolem dokola akorát zasněžené stromy, kterým nebylo vidět ani kousek jehličí. V dálce Kotel, Sněžka a neuvěřitelné výhledy. Cestou jsme probrali a vyřešili všechny problémy světa. Sem tam nás předjel běžkař.

Krkonošská magistrála

Na Labské jsme si dali moc dobrou a poctivou polévku (85 Kč) a neustále se nemohli vynadívat na ten třpyt kolem. Ještě kafíčko a vzhůru do kopce ke Sněžným jamám. Byli jste u nich někdy? Jsou to až 400 m vysoké kary.

Sněžné jámy

To už jsme šli po stopách předchozích skialpinistů. Jak to tak bývá, na hřebeni dost fičelo. Potkali jsme pouze jednoho Polského přítele, jež dělal čest své národnosti a byl tam v polobotkách. Stočili jsme naší cestu na Violík (1409 m.n.m.) a Pramen Labe. No, asi se tam budeme muset vrátit, protože jsme kolem něj prošli, aniž bychom to zaznamenali. Kolem Čtyř pánů jsme stoupali postupně zpět k Mohyle a jakoby nám někdo chtěl říct „konec srandy přátelé“, přivály z údolí mraky. Sluneční paprsky jimi prosvítaly .. takhle nějak si představuji „krajinu zalitou sluncem“.

Zalité sluncem

Pásy jsme sundali, oblékli teplejší vrstvy praštili do skluznic. Odměnou nám potom byla moc dobrá večeře na „Chatě Mísečky“. Výborná domácí kuchyně a velmi milá obsluha. Pobavil mě moment, když v televizi, jež byla na pozadí puštěná, došlo na předpověď počasí. Hovory ustaly a všichni bedlivě sledovali, jak bude. V pořádku. S tím sledováním předpovědí počasí to tak nemám jenom já.

Vrbatova bouda